21.3.2016: Vzpomínky na dětství

Vzpomínky na dětství

Těsně po válce jsem bydlel několik let ve Vítkovicích a chodil tam také do páté třídy obecné školy na Místecké ulici  Bylo nás ve třídě 50 chlapců, mnozí z nich dost svérazní. Hlavně ti z kolonie Blažkovec.

Na sjednání kázně měl náš  pan učitel Raška  jednoduchou metodu: na začátku vyučování zavelel: Čajánek, Kuchař,  Havlíček, Fridrich, Fojtík – ke mně!  Všichni poslušně napochodovali před stupínek a čekali na povel: nastavit ruku, dlaní nahoru! Učitel přistoupil před chlapce, v rukou dřevěné ukazovadlo, a každého pořádně švihl před dlaň. Potom pronesl důrazně:  Ne abyste zlobili! A bylo celou hodinu ticho jako v kostele.

Junáckou klubovnu jsme měli na náměstí Rudé armády v dřevěném baráku, který jsme zdědili po „Hitlerjugend“ včetně vybavení. Dnes je na tom místě knihovna . Náš bratr vedoucí měl vazby na Hrabůvku a Hrabovou, a proto jsme často chodili na výpravy tímto směrem.

Velmi atraktivní byl  pochod po struskové haldě Vítkovic, tehdy ještě v plném provozu. Struska se vylévala  směrem k Ostravci a často stekla až do řeky, což bylo doprovázeno syčením a velkým vývinem páry. Někdy se žhavý  „bonbon“ dokutálel daleko od břehu. Tam jsme se  chvíli se zdrželi  a naše dětská fantazie pracovala na plné obrátky.

 Opačná strana haldy již byla zarostlá a mezi keři se nacházely zbytky příbytků po dřívějších obyvatelích, kteří patřili k tzv. „brenpartii“. Starší ví o co je jedná, mladší odkazuji na příslušnou literaturu, nejlépe od Josefa Figlase nebo Věnceslava Juřiny.

Na konci haldy jsme sestoupili do tehdejší Hrabové. Nový Šídlovec tam  ještě nebyl, zatočili jsme doleva, prošli kolem mlýna  a pokračovali až k nově postavenému mostu. Dodnes vnímám puch, který se tehdy  šířil od Ostravice. Z Vratimovské celulosky se tam vypoštěl tzv. zajer, odpadní vody, obsahující kyselinu sírovou a zbytky celulozy. Hladina byla pokryta bílou pěnou.

U tehdy nově postaveného mostu nám bratr vedoucí  (jmenoval se Jaroslav  Budín) vyprávěl, že most chtěl zachránit před zničením místní chlapec, ale nepodařilo se mu to a přitom zahynul.

Zašli jsme na sodovku do restaurace u nádraží, sundali se  zad „brocáky“ (já jsem měl teletinu po dědečkovi z 1. sv války), snědli svačinu,  počkali na vlak  a jeli do Ostravy. Po vystoupení z vlaku jsme šli pěšinkou v údolí (pozdější autobusové nádraží),  kde byl potok a hromady odpadků. Prošli kolem vysokých pecí a skončili svou výpraravu v naší klubovně.

Proč to všechno píši? Mě to stojí pár minut, a možná si  někdo zavzpomíná  se mnou.

20. 3. 2016  V.S.