26.5.2015: Vzpomínky Jaroslava Opěly

Vzpomínky Jaroslava Opěly.

Mozaika mých vzpomínek na léta 1939 – 1945 není ucelená, je rozptýlená do malých střepin. Mám před očima příchod Wermachtu do Hrabové: dívali jsme se na to za oknem v kuchyni – maminka měla na rukou bratra Vladimíra a já jsem stál vedle. Byla to nekonečná řada vojáků, kteří mašírovali směrem na Frýdek. Bydleli jsme na Paskovské 125, kde jsem se také narodil.  Byla to prodejna „Budoucnost“, kde tatínek pracoval jako vedoucí a správce.

Za války rodiče a jejich přátelé mnoho s námi dětmi o politice nemluvili, bylo to nebezpečné, báli se, abychom někde něco nevhodného nezmínili před cizími lidmi.

Mám před očima nálety na Ostravu, pásy bílých kondenzovaných pruhů, letadla byla vysoko a malá, ale mám v uších ještě zvuk jejich motorů. Také jsem viděl, jak dvě letadla byla zasažena a padala dolů. Měli jsme strach, aby nezasáhli plynárnu, která byla někde v Zábřehu.

Na dálnici do Paskova byly zakopány německé „flaky“, protiletecká obrana. Pamatuji se na hlášení v rádiu, když se „nepřátelská“ letadla blížila: Achtung, achtung, die Lufthagemeldung…..

Krátce před osvobozením postavili Němci u staré školy velikánské dělo – mířilo směrem k Šídlovci, bylo to proti tankům, které se očekávaly od Hrabůvky. Měli jsme strach, kdyby došlo ke střelbě, že by náš dům mohl být zasažen.

Během osvobozovacích bojů jsme byli schováni ve sklepě, slyšeli jsme ránu, jak vyhodili most přes Ostravici. A pak hlasy ruských vojáků, kteří se ptali, kde je němec. Odpověděli jsme, že jsme všichni Češi. Mrtvé vojáky Wermachtu nebo rudoarmějce jsem neviděl, rodiče nás drželi doma, abychom byli uchráněni pohledu na mrtvé. Bydlel u nás krátce jeden mladý rudoarmějec, jmenoval se Ivan, byl prostý, milý a jednoduchý.

Jednu událost mám dobře v paměti, protože jsme u toho byli a stalo se to před našima očima. Šlo o Zdeňka Hudečka, mého desetiletého spolužáka, kterého přejelo ruské vojenské auto.

Zdeněk přebíhal přes cestu, ruský řidič se snažil vyhnout doleva, ale nestačilo to. Řidič vyskočil z auta, nadzvedl ho, aby Zdeňka mohli vytáhnout. Ruský řidič, byl to důstojník, byl velice nešťastný, miloval děti (rjebjata), ve válce viděl mnoho raněných a proto ho bolelo, že přejel chlapce. My jsme slyšeli kvílení brzd, a proto jsme vyběhli na ulici a viděli, jak lidé pomáhali Zdeňka vytáhnout z pod auta, ošetřovat a organizovat odvoz do nemocnice.

Poznámka Vladimíra Slavíka: Tyto vzpomínky napsal Jaroslav Opěla formou dopisu, který odeslal z Mnichova v SRN, kde již mnoho let bydlí. Narodil se v r. 1935 v Hrabové, vystudoval Janáčkovou akademii mužických umění v Brně. Emigroval v r. 1966 do SRN, byl mimo jiné dirigentem Bavorského rozhlasu a docentem Vysoké hudební školy v Mnichově.

Zdeněk Hudeček díky rychlému převozu do nemocnice se ze svých zranění uzdravil, brzy se s rodiči z Hrabové odstěhoval do Brušperka a v r. 2014 zemřel.

26.5.2015       V.S.