Lašské nářečí

Lašské nářečí

Na  gymnáziu  v Ostravě – Přívoze v letech 1946 – 50  jsme měli profesorku češtiny, která se zajímala o  místní dialekty jazyka českého.  Byli mezi námi studenti z širokého okolí  a paní profesorka nás  někdy žádala, abychom v  hodinách jazyka českého předvedli ukázku místních nářečí.  Ze Staré Bělé jsme byli tři,  z Hrabové dva, někteří žáci pocházeli z  „prajské“  a jeden spolužák dokonce až  ze Záblatí u Bohumína.

Vzpoměl jsem si na to při četbě dubnového čísla Starobělského zpravodaje, kde je občas příspěvek, napsaný  v  místním nářečí.   Stejně se kdysi hovořilo i v okolních obcích včetně Hrabové. Možná, že následujísí text zaujme i čtenáře Hrabovských novin.

 Příspěvek s názvem „Co vařila moja babka“ napsala paní Miluše Kutáčová.

„Na svou babku spominam hrubě rada. Měla v zasobě všelijake dobre rady stare roby a hospodyně. Narodila se roku 1903. O svojim životě mi toho hodně napovědala – jak byla děcko a potem aji mlada vydana roba. Tak vykladala tež, co vařili co jedli. Bryju vařili  podobně, jak o tom piše pani Rothova, ale rozvařene ovoce eště zaklechtali muku z mlikem. Potem doprostředka stola postavili misu s bryju a misu horkych kobzoli. Každy měl svoji lyžku a bryju spolem jedli. Aji stirku vařili trochu jinač. Uvařili posolene mliko s kuskem masla a do něho nahazali nočky z vajca a hrube muky. Voda na chlib, to byla uvařena voda s kminem, kera se nalala na taliřek s pokratym suchym chlebem, kuskem sadla a utřenym česnekem. Bigus to byla taka nastavena vaječina -  na masnotě se zrobila zasmažka a do ni se vbily vajca. Kozi brada – taka bila polivka – uvařili nakrate kobzole a hlavkove zeli s kminem a bobkovym listem a zaklechtali to muku s mlikem. Podobna byla mučanka, ale místo zela tam byly huby a místo mlika kyška. Babka tež chovala husi. Než se taka hus zabila, musela se pořadně vykrmiť. Tři tydně, borak hus, byla pod dřevěnu kysňu, z které ji vyčuhovala enem hlava a babka ju tři razy za děň krmila šiškami ze šrotu. Ty ji cpala vařechu  do zobaku. Jak byla pořadně vykrmena, babka ju zabila. Uřezala ji hlavu, při tym krev chytala do misky a doma si ju usmažila na husině s cebuli, to byla dobrota.

Zkrátka moju babku jsem poslouchávala moc ráda, a nejen ji. Když jsem byla děcko, sedávaly sousedky u nás na dvoře na lavce a povídaly si.  Já jsem byla moc ráda, když jsem tam mohla být s nimi a poslouchat řeči o tom, jak  to bylo kdysi. A dodnes na to ráda vzpomínám.“

Poznámka HN ke zmínce o paní Rothové: Ta také občas píše do Starobělského zpravodaje  – viz článek  o místních jídlech  ve Starobělském zpravodaji  z února 2021, str. 14.

Poznámka na závěr: Do Hrabovských listů píše s použitím dialektu poměrně často „Maruna Cholewowa“ humorné komentáře o místním politickém a společenském životě. Vzpomínám si, že stejným dialektem hovořil můj spolužák z gymplu, který bydlel v Záblatí u Bohumína.   V žádném případě to není nářečí, kterým se kdysi hovořilo v Hrabové. Ale asi to není podstatné, důležitý je obsah těchto komentářů.

13. 4. 2021     V.S.