Odpověď pana Petra Žižky na otevřený dopis

Koncem února jsem poslal panu Žižkovi otevřený dopis ve věci  Hrabovských listů. Několik dnů se nic nedělo, ale pak se pan Žižka ozval a požádal mě o schůzku, na které by vysvětlil důvody změny svého postoje k eventuální funkci redaktora Hrabovských listů.  Ta se uskutečnila v minulých dnech. Sdělené důvody byly natolik subtilní, že by bylo nevhodné je probírat veřejně. Tyto jsem pochopil a v jeho situaci bych pravděpodobně nejednal jinak.

Hovořili jsme kromě hlavního tématu i o dalších záležitostech, které jsou nyní v Hrabové aktuální. Rovněž jsme se dotkli velmi složité situace, ve které se ocitá redaktor místního časopisu. Na jedné straně jeho odborná vize, na straně druhé možné protichůdné, politicky a jinak  motivované   názory členů redakční rady, kteří je mohou hlasováním prosadit.  Jak tyto situace řešit?

Na závěr naší schůzky pan Žižka přislíbil, že na můj dopis odpoví. Jak slíbil, tak také učinil a zaslal následující vysvětlení ke změně svého původního úmyslu ucházet se o funkci redaktora Hrabovských listů:

Vážený pane Slavíku,

úplnou náhodou jsem objevil Váš otevřený dopis, který jste umístil na své webové stránky. I to, že jsem tento dopis našel při surfování na webu náhodou, je jedním z důvodů, proč odpovídám takto pozdě. Důvodem dalším je, že jsem zvažoval, jestli je mé účinkování či neúčinkování v pozici šéfredaktora Hrabovských listů tématem či není. Vůbec by mne nenapadlo, že toto mé působení „řeší“ více, než pár jedinců v naší obci.

Ale dobrá, když myslíte, že to někoho zajímá, tak já tedy odpovím. Navíc považuji za slušnost odpovídat na dopisy. Jen příště prosím napsat raději přímo na můj mail, abyste mne snad nezařadil mezi ty nevychovance, kteří na dopisy neodpovídají, a to dokonce přesto, že jsou za to na rozdíl ode mne placeni i z Vašich daní.

Než ale odpovím, dovolte ještě malou poznámku na okraj, která Vám, věřím, nebude vadit: smekám klobouk (který opravdu často nosím) před Vašimi stránkami. Píšete velmi kultivovaně a moudře. Jste brilantní stylista a je z Vašich textů poznat, že už jste mnohé zažil, máte s čím srovnávat a umíte svých zkušeností skvěle využít...  Věřte, že poznám, kdo píše srdcem, kdo byl obdarován slovem a kdo má talent. Velmi si Vás vážím a mimochodem, právě o lidech, jako jste Vy, jsem chtěl v Hrabovských listech psát. O lidech, kteří už něco dokázali. A taky třeba o těch, kteří ještě určitě něco dokážou, protože jsou mladí a věnují se něčemu, v čem už teď vynikají, ať je to v oblasti sportu, kultury nebo třeba v oboru, kterému zasvětili své studium. Věřím, že takových lidí máme v Hrabové dost, jen se o nich nedozvídáme.

Ale teď už se budu držet zadání a budu se snažit odpovědět:

To, že Hrabovské listy (a jsem přesvědčen, že nejen ony) ustrnuly, přestaly se vyvíjet a neplnily svou funkci, se asi shodneme. To, že jsem s tím chtěl něco udělat, bylo mým dlouholetým snem. Zda bych na to profesně či odborně měl, mohou čtenáři tohoto mého dopisu (ale fakt pochybuju, že bych někoho zajímal) posoudit a nechat si mně třeba „vyguglit.“

Změnu Hrabovských listů jsem považoval za první krok k tomu, abych měl pocit, že žiju v obci, která je sice pořád tak trochu vesnicí, ale přece jen se rozvíjí a je čím dál lepším místem k životu. Říkal jsem si, že jednou se budu třeba radovat i z toho, že obecní ples už není buď v hospodě, které hrozí  zřícení, pakliže se kapela trochu odváže, nebo na území jiného obvodu, což je mi navíc trapné i proto, že si pamatuji dobu, kdy jsme se od toho obvodu s radostí „trhali“. Těšil jsem se i na to, že jednou budu moct pozvat svého kamaráda a kolegu, který je z Polanky a kterému „závidím“ tamní krásně opravený Dělnický dům, kam mne pravidelně zve na badmintonu, do podobně kulturního prostředí  k nám, do Hrabové. Nebo že velkoplošné fotografie z cest, které jsem vystavoval už na tolika místech, budu moct jednou ukázat ve své milované Hrabové, odkud na ty cesty vždy vyrážím a kam se pak zase s láskou vracím, ale kde není prostor, kde by mohla být slušná výstava…

Dokonce jsem si myslel, že pomůžu tomu, aby se lidé v Hrabové dozvídali o tom, co se dá opravdu dělat se stále sílícím provozem aut na Paskovské, protože nevěřím, že zrovna u nás neexistuje nějaké řešení, když jinde řešení našli…

A dokonce jsem se těšil, že bych se jednou o Hrabové a dění v obci dozvídal z médií, která vzhledem k naprosté absenci komunikace v podstatě neexistuje (možno opět zjistit z Googlu).

Řekl jsem si, že někde se začít musí a vím, že noviny jsou velkou silou, která tyto procesy dokáže vyvolat.

Tím chci jen vysvětlit, že to, že jsem na nabídku kývnul (ba přímo jsem si o ni v podstatě řekl) nebyl nějaký rozmar mé mysli, ale dlouho zvažovaná výzva. Těšil jsem se na to, jak vznikne něco příjemného, přátelského a pozitivního.

Tak jsem se Vám trošku rozpovídal, že? No, už to zkrátím. Odpověď na podstatu Vašeho dopisu, tedy odpověď na otázku, proč jsem se rozhodl tuto práci nakonec nepřijmout, se dá sepsat velmi stručně: těch důvodů byly stovky. Ale jednoduše řečeno, po mnoha hodinách debat s nejrůznějšími lidmi v obci jsem nabyl dojmu, že mi tato práce nestojí za to, abych na svůj organismu nechal působit tolik negativní energie, jaká se na mne valila. Mám se rád natolik, abych ty přívaly toxinů dále do sebe nepouštělJ.

Víte, ve svém dopise jste vzpomenul film Sedm statečných. Já bych si dovolil trochu veselejší alegorii a napadá mne film zcela jiného žánru: bylo to v jednom z dílů Básníků s Křížem a Matáskem v hlavních rolích. Byla tam krásná role tanečního mistra, který se rozhodl, že své zkušenosti předá místním dívkám a chlapcům a nacvičí s nimi divadelní představení. Všechny to bavilo – holky se učily tančit, kluci skládali písně k muzikálu, městečko doslova ožilo. Na něco takového jsem se těšil, měl jsem připraveny i „workshopy“ o tom, jak psát, aby to byla opravdu zpráva, jak vytvořit reportáž, základy tvorby komentáře atd. atd. No, ale zpět k té alegorii – dovedete si představit, jak by dopadlo, kdyby těm študákům do toho začali kecat všichni možní, tomu tanečnímu mistrovi někdo začal tvrdit, že to má dělat tak či onak? Prostě přestalo by je to bavit a muzikál by nikdy nenacvičili…

Tak asi tak. Jestli myslíte, že toto mé povídání někoho může zajímat, tak ho klidně dejte na svůj web.

Přeji Vám vše dobré, hodně síly a pozitivní energie

Petr Žižka

7. 3. 2015