Hrabovský hřbitov

Blíží se svátek, kdy občané odedávna navštěvují své příbuzné a známé, kteří již opustili tento svět a odpočívají na hřbitově. Pro zdůraznění významu tohoto svátku přináší  na hroby květiny a rozsvěcují svíce. Pak následuje chvilka ticha, věnovaná vzpomínce na zemřelé.

            Podle vzhledu hřbitova lze usuzovat i na kulturní úroveň občanů dané obce. Bez ohledu na politický režim a stupeň blahobytu  jsou hřbitovy i většina hrobů udržovány v našich krajinách s patřičnou pietou.

            Pochopitelně s dobou se měnil jak pohřební rituál tak i stavebně-technické vybavení hřbitova.

             V době mého dětství, ve čtyřicátých letech minulého století, se pohřeb vypravoval z domu, kde zemřelý bydlel. Rakev se uložila do pokoje, stěny se obložily tmavým suknem, kolem rakve se rozmístily svíce a květiny. Příbuzní a sousedé se přicházeli rozloučit se zemřelým.      

            Vynášení rakve z domu se neobešlo bez následujícího rituálu: v domovních dveřích se s rakví několikrát udeřilo o práh domu – poslední rozloučení. Rakev se uložila do pohřebního vozu, smuteční hudba zahrála na rozloučenou a pohřební průvod se vydal na cestu buď do kostela nebo přímo na hřbitov. Cestou se přidávali spoluobčané.

            Tak jako ve všech tehdejších vesnicích, byl kdysi i v Hrabové hřbitov vedle kostela. Rovy byly vyvýšeny nad okolní terén, v záhlaví byl dřevěný nebo litinový kříž se jménem nebožtíka.

              S růstem počtu obyvatel se rozrůstaly i hřbitovy.  Hrabovský o to více, protože sloužil i obyvatelům Malé Hrabové, tj. Hrabůvky.

             V r. 1908 již hřbitov nevyhovoval, a to nejenom svou rozlohu, ale i rostoucími nároky na zdravotní hygienu. Hřbitov v blízkosti studní byl oprávněně nepřípustný.

            Pro nový hřbitov byla vybráno místo, vyhovující jak velikostí tak polohou. Důležitá byla nízká hladina spodní vody a jílovitá půda.

            V obecní kronice je o této události následující zpráva: „V r. 1909 byl zřízen nový hřbitov, který pro neshody s farářem zůstal obecní. Faráři Mohaplovi nelíbil se nápis na hlavním kříži „Já jsem poutník a cesta, následuj mne“, protože není na něm nic o Bohu. O posvěcení byl požádán děkan Špička z Moravské Ostravy. Tento slíbil hřbitov posvětiti, jestliže na něm bude oddělené místo pro jinověrce, sebevrahy a nekřtěňátka. Když se proti tomu postavil celý obecní výbor, zůstal hřbitov neposvěcen“.

             Nový hřbitov byl oplocen a uvnitř postavena umrlčí komora s pitevnou. Pro náhrobky se začaly používat mramorové prvky, bohatší sedláci a občané si zřizovali rozměrné, několikagenerační hrobky. Na hrobech méně zámožných občanů byl mramor nahrazen umělým kamenem z cementu a vápencové drtě. Hroby se začaly vyzdobovat různými architektonickými doplňky.

            V r. 1936 byl hřbitov značně rozšířen západním směrem zakoupením pozemku od rolníka Antonína Adámka. Tentýž odprodal i pozemek na zřízení cesty od nové školy ke hřbitovu.

            Koncem třicátých let se někteří občané Hrabové z tzv. bezvěreckého hnutí zasazovali o zřízení urnového háje. Podařilo se to ale až po válce v souvislosti se vznikem spolku „Krematorium“. Pro urnový háj byl vybrán březový lesík před hřbitovem. Poslední významnou stavbou byl pomník obětem války a nacistické okupace.

             V minulých letech byl hřbitov nově oplocen. K dispozici jsou i vhodně umístěná parkoviště pro auta. Byl rovněž postaven chodník, spojující hřbitov se Šídlovcem.

            Občané Hrabové prostřednictvím místní samosprávy vybudovali pro své zesnulé důstojné místo jejich posledního odpočinku.

            27. 10. 2014.          V.S.