Vilém Závada a Hrabová

Jedinou všeobecně známou osobností narozenou v Hrabové je básník, spisovatel a překladatel Vilém Závada. Narodil se 22. května 1905 jako první ze tří dětí Karla a Otýlie Závadových. Bydleli v domku č.p. 29 u Paskovské ulice mezi dnešními ulicemi Joštova a Mezipolí. Podle dobové fotografie to byl přízemní domek obdélníkového půdorysu, postavený v zahradě souběžně s Paskovskou ulicí.  

            V r. 1910 v tomto domě žily následující rodiny:  Karel Závada, majitel domu, nar. 1875, dělník ve Vítkovických železárnách se svou manželkou Otýlií, syny Vilémem /1905/, Jaroslavem /1907/ a dcerou Ludmilou /1910/.

Ve vedlejším  bytě žili prarodiče budoucího básníka. Otec Karla Závady Antonín se narodil v Hrabové a byl tesařským pomocníkem. Matka Johanka Závadová byla dcera místního sedláka Josefa Ličky, který měl svůj statek v těsném sousedství. Ve třetím bytě žili manželé Skarkovi se svým synem.

            Vilém Závada vždy zdůrazňoval, že na jeho básnický vývoj mělo podstatný vliv dětství v Hrabové.  Své vzpomínky na Hrabovou popsal ve stati „Ostrava mého mládí“. Je zde podrobný popis života našich rodičů a prarodičů v Hrabové na začátku minulého století.

             Vilém Závada vzpomíná na svého prvního učitele Zdeňka Olivu, na učitelku Martinovou, Štěpána  Němce a Františka Figara z hrabovské obecné školy. Podstatný vliv na jeho další život měl místní farář Josef Řezáč. Založil hrabovskou žákovskou kapelu, kde kromě Viléma účinkoval Vojta Pospěch a další chlapci. Na dobové fotografii s názvem „Žákovská kapela z Hrabové“ lze spatřit 14 chlapců ve věku 10-16 let s dechovými hudebními nástroji, které zakoupil pan farář a chlapce na ně naučil hrát. Brzy hrávali na svatbách, pohřbech a tanečních zábavách.

             Vilém byl rovněž ministrant. Se svým kamarádem Stiborem přisluhoval i při svatbě profesora Vojtěcha Martínka, která se konala v hrabovském kostelíku.

            První světová válka znamenala pro mladého Viléma a jeho rodinu velkou tragédii. Tatínek Karel brzy po narukování zahynul  v Polsku na haličské frontě.

             Do osudu desetiletého Viléma  zasáhl opět farář Josef Řezáč. Dal dohromady tři nadané kluky, syna své sestry paní Hýžďalové, hrabovské chlapce Vojtěcha Pospěcha a Viléma Závadu, který byl z této trojice nejmladší. Místo do školy chodili na faru, kde se učili latině, češtině, matematice a ostatním předmětům. Na konci školního roku 1915-16 složili pak všichni tři přijímací zkoušku do tercie na  Matičním gymnáziu v Ostravě.

            Život mladého Viléma a jeho rodiny nebyl v té době lehký. Byla válka, nedostatek peněz , vázlo zásobování základních životních potřeb, především potravin.

            Do školy v Ostravě Vilém dojížděl vlakem z Vratimova. Vlak jel v půl šesté, čas do začátku vyučování trávil v parku nebo v zimě v prostorách pošty. Se školou neměl problém, středem jeho zájmu se stala čeština, latina a řečtina, ze které i maturoval. Třídní učitel Vojtěch Martínek přiblížil studentům mimo díla světové literatury i tehdejší novou domácí básnickou produkci: Neumana, Seiferta, Wolkera, Nezvala. Těchto šest let bylo pro mladého, nadaného a poznání dychtivého Viléma rozhodujících v jeho životě.

            I zde dali hudbymilovní studenti dohromady kapelu. Hrávali při různých příležitostech a kapela byla velmi populární i mimo školu.

            Domů se opět vracíval vlakem. I když z nádraží ve Vratimově to neměl daleko, problémem byla řeka Ostravice, přes kterou se přecházelo po lávkách. Při zvýšené vodě byly tyto často poškozovány. Doma ho čekaly domácí práce, snažil se pomoci matce při obživě rodiny.

             V sousedství bydleli dva chlapci, Václav Pastor a Eduard Golka. Přestože již pracovali ve Vítkovicích, toužili také studovat na gymnáziu. Vilém se jich ujal a doučoval je v latině a matematice. Oba se po čase dostali na univerzitu do Prahy. Jeden vystudoval práva, druhý se stal středoškolským profesorem. Bylo to tehdy naprosto nezvyklé, kdy chlapci z dělnických rodin vystudovali vysokou školu.

            Vilém vzpomíná na tehdejší Hrabovou v r. 1920: Večer jsme korzovali s chlapci a děvčaty po naší silnici. Byla jen hrubě vyštěrkovaná. Po každém dešti zůstávaly na ni kaluže bláta a vody. V létě se konaly v zahradě hostince „U lípy“ nebo ve vrbině hasičská nebo sokolská cvičení a večer v sále hostince taneční zábavy.

            Po maturitě v r. 1923 odjel studovat do Prahy na filozofickou fakultu, kde studoval češtinu, francouzštinu a slovanskou filologii. Chtěl být po vzoru Vojtěcha Martínka profesorem češtiny. Tehdejší pražské ovzduší však bylo nabito poezií. Pilně navštěvoval literární kavárny, večírky poezie a záhy se pokusil o vlastní tvorbu. V předvečer svých dvacátých narozenin mu vychází první básnická knížka Panychida a vzbudila mimořádný ohlas.

            Po ukončení školy nastoupil do nakladatelství Aventinum. V r. 1931 se oženil s Jaroslavou Krejsovou, pocházející z významného evangelického rodu.

             Vystřídal pak několik zaměstnání jako redaktor. Své místo pak našel v Univerzitní knihovně, kde v různých funkcích strávil mnoho let svého plodného života. Napsal 11 básnických sbírek, 5 knih pro děti a řadu studií a překladů z cizích jazyků. Patří mezi nejvýznamnější básníky své doby.

            Dle vzpomínek pamětníků byl Vilém Závada plachý, mlčenlivý a uzavřený člověk. Musel se přizpůsobovat tehdejším podmínkám veřejného života, do kterých byl tento nepraktický umělec vtlačen. Na jaře 1982 mu umírá jeho milovaná žena Jaroslava. Vilém Závada umírá v listopadu téhož roku.

Na závěr : Snažil jsem se zjistit některé další podrobnosti ze života Viléma Závady, které ovlivnily jeho život. Především zde byla důležitá role hrabovského faráře Josefa Řezáče. Ani v místní kronice, ani v dalších dostupných pramenech není o tomto výjimečném člověkovi žádná zmínka.

Ve vzpomínkové publikaci Matičního gymnazia je mezi absolventy v r. 1926 uveden Vilém Závada. Jména jeho dvou kamarádů z Hrabové uvedena nejsou, pravděpodobně se jim studia nepodařilo dokončit. Rovněž o osudech dalších chlapců, kteří s pomocí Viléma vystudovali není nic známo.

Po našem rodákovi pojmenovali svého času ulici ve Frýdku Místku. V jeho rodišti se  mu této cti nedostalo.

            1.6. 2014