Vzpomínka na Bohuslava Olšanského

Po skončení války v r. 1945 postavili hrabovští tatínkové pro své děti dřevěnou klubovnu. Byla umístěna na konci Jezerní ulice  těsně před potokem Ščučí. V klubovně byl dokonce klavír značky Petrof. Klubovna byla původně určena pro skauty, po zrušení této organizace v r. 1950 ji převzal Československý svaz mládeže.

             Téměř denně se zde scházela místní mládež  jak z vesnické části tak ze Šídlovce. Jednoho dne se mezi námi objevil Bohuš Olšanský. Bylo o něm známo, že studuje v Praze, tuším na filozofické fakultě. Byl to syn místního podnikatele p. Olšanského, který měl svou provozovnu na výrobu betonového stavebního materiálu na rohu Paskovské a dnešní Cementové ulice. Bohuslav se  zřejmě  jevil po r. 1948 tehdejšímu akčnímu výboru na Karlově univerzitě pro svůj třídní původ jako nevhodný k dalšímu studiu a tak ho z vysoké školy vyloučili. Bohuslav začal docházet do naší klubovny, a jelikož uměl hrát na harmoniku, byl brzy středem pozornosti. Dokonce se snažil vytvořit místní mládežnický hudební soubor, což se však bohužel, pro nedostatek hudebního nadání většiny dětí, nepodařilo.

            S Bohuškem jsem se poměrně často setkával i v pozdějších letech, bydleli jsme oba v Hrabové a měli k sobě blízko.

            Na Bohuslava Olšanského jsem si vzpomněl,  když v městské knihovně v Ostravě jsem listoval v publikaci „Osvobození Ostravy v r. 1945“, vydané v r. 1965. Byla sestavena ze vzpomínek pamětníků. Vzpomínku na osvobození Hrabové napsal právě Bohuslav Olšanský.

            Ze všech publikovaných vzpomínek pokládám tuto práci pro svou podrobnost v daném oboru za nejvýznamnější. Mám za to, že může přiblížit tehdejší události i současné mladé generaci. Proto si dovolím zveřejnit tuto vzpomínku i v Hrabovských novinách. Jsem si jist, že Bohušek, pokud by byl ještě dnes mezi námi, by s tím souhlasil.

                        Osvobození Hrabové v r. 1945.                  

            První setkání s válečnými událostmi prožila Hrabová při náletu amerických letadel na Ostravu 29. srpna 1944. I na naši obec padlo 9 bomb, vesměs však mimo obytná stavení, takže mimo rozbitých oken, popraskaných zdí a střech nezpůsobily větších škod. Jámy vyryté bombami byly hluboké 5 m a široké 10 m.

            Další zásahy na obec dopadly z německých protiletadlových děl „flaků“, umístěných u dálnice vedoucí do Místku na pozemku Jos. Lyčky č.p.30. Při jednom z náletů na Ostravu, kdy se již letadla vracela přes Kunčice směrem na Těšín, bylo to 20. listopadu 1944, počali po nich Němci z „flaků“ střílet a jeden šrapnel dopadl na vrata usedlosti Františka Kudělky, č.p.45. Způsobil však jen hmotnou škodu. Dne 2. dubna 1945 střepina granátu proletěla střechou pekárny č.p. 42 a zranila její majitelku M. Noskovou.

            Když se fronta začátkem roku 1945 přiblížila, nálety se stávaly častějšími. Lidé z Ostravy, Vítkovic houfně utíkali do okolních obcí a samozřejmě i do Hrabové. Členové hasičského sboru museli být v pohotovosti pro případ požáru. S německým zásobováním už to bylo hodně špatné. V březnu a dubnu 1945 měla obec najednou odvádět po 10 a 14 kusech dobytka. Hrozilo nebezpečí vydrancování skotu. Josef Zeman, vedoucí hospodářského a zásobovacího oddělení obce, se rozhodl k odvážnému zákroku. Během 4 dnů a nocí přepracoval soupis všeho dobytka i s příslušnými doklady tak, že 82 kusů skotu přidělil administrativně drobným chovatelům, o kterých věděl, že mají místo k ustájení a na které se nevztahovalo rekviziční právo. Věc se ve zmatku, který zachvacoval Němce před blížící se frontou, podařila.

            V březnu a dubnu 1945 byly nálety téměř na denním pořádku, ale ty už podnikala sovětská letadla, jako neklamný důkaz blížící se fronty. Zvlášť po setmění bylo slyšet jejich bzučení a dopady bomb. Naše obec však zůstala bombardování celkem uchráněna. Až 18. dubna- v neděli odpoledne. Jedno letadlo kroužilo stále nad obcí. Když okolo 18. hodině přijíždělo do Hrabové auto s německými důstojníky, shodili na ně s letadla bombu. Auto však s velkou rychlostí ujelo a usmrceno bylo pět kolemjdoucích i s dítětem v kočárku. Stalo se tak u pomníku strážmistra Janhuby.

            Několik dní před 1. květnem, naším osvobozením, jsme mohli denně pozorovat pohyb fronty podle kroužících sovětských letadel, která po celé dny neúnavně bombardovala ustupující německá vojska. Kroužící letadla se neustále přibližovala. Odhadovali jsme: Poruba, Svinov, Zábřeh…Už jsme si říkali: „Teď přijdeme na řadu my. Někteří občané, pokud to bylo možné, zpevňovali „kryty“ v domech, které by je ochránily alespoň proti střepinám. Ale 30. dubna, jako když utne, bombardování přestalo.

Němci se totiž v Hrabové nezdrželi, a když Rudá armáda osvobodila Zábřeh, Vítkovice a Ostravu, ustoupili až do Paskova. Už předtím vyhodili do vzduchu hangáry na letišti v Hrabůvce, odvezli „flaky“ i zásoby, které měli uskladněny v hrabovské škole. Ve vesnici zůstaly jen zadní voje, které měly krýt ústup. V očích některých ustupujících Němců byl patrný strach, s úzkostí nahlíželi ze silnice do zahrádek a za  domky, zda je již sovětští vojáci nezaskočili. Někteří důstojníci se však ještě pokoušeli přinutit obyvatele, které zahlédli na silnici nebo na dvorku, ke kopání zákopů podél silnice. Valně se jim to však nedařilo. Na obranu se připravili hlavně v části obce zvané Žižkov, sousedící s Hrabůvkou. Podél cesty vykopali zákopy a cestu zahradili drátěnými překážkami a „španělskými jezdci“ proti tankům.

            Dne 30. dubna k večeru byl v Ostravě klid. Toho využili někteří nedočkaví odvážlivci a přešli frontu až do Hrabůvky ke kolonii, kde již byli Rusové. Byl mezi nimi i František Vašíček, který se vrátil kolem 8. hodiny večer a oznamoval, že v Zábřehu a Vítkovicích již všude vlají prapory a lidé se radují z osvobození.

            Dne 1. května bylo nápadné ticho, letadla toho dne nekroužila. Němci posílili svůj zadní voj některými jednotkami z Paskova. Sovětská vojska vyrazila ráno z Vítkovic a o půl desáté začal boj na dolním konci obce sousedícím s Hrabůvkou. Největší odpor kladli Němci na zmíněném již Žižkově. Zde došlo k prudké přestřelce a Rusové použili i děl, řada domků byla granáty poškozena ( mezi jinými Jana Dvorského č.p.151, Jana Paloce č.p.149, Aloise Šindla č.p.204, Josefa Vojnoviče č.p.182, Marie Sedlářové č.p.177, Petra Libiše č.p.220, Karla Kvapíka č.p. 337, Ludvíka Polacha č.p. 439), některé granáty dopadly i dál do vesnice. Zasažen byl dům Fr. Brázdila č.p.439, sousední drogerie Zd. Chlupatého a usedlost Jindřicha Chlupatého č.p.176 začala hořet. Domácí lidé však za pomocí sousedů oheň uhasili. Po zlomení odporu na Žižkově pak Němci rychle ustupovali poli k Paskovu, na druhé straně pak vrbinou přes most do Vratimova.

            Ve středu vesnice jsme během dopoledne neustále slyšeli krátké dávky ze samopalů, občas i rány z pušek a ojediněle výbuchy granátů. A najednou – ani nevím kdo s tím přišel - , že Rusové jsou tady. Vyběhli jsme z krytu a první sovětský voják byl asi 50 m od nás. Co mi dosud utkvělo v paměti, byla jeho úžasně vybledlá uniforma, ty tisíce kilometrů v dešti a větru a zase na slunci byly na ní vidět. Bubínkový samopal měl přes prsa a ani přilbu neměl, jen lodičku. Lidé ihned vybíhali z domů, vítali osvoboditele, nabízeli jim, kdo co měl – koláče, chléb s máslem, maso, čaj i kořalku. Rusové ovšem na vítání moc času neměli, sem tam si z nabízeného něco vzali, hned však spěchali dál a jenom se ptali: „Gdě German?“. S pěchotou postupovala lehká polní děla, mezitím občas projel tryskem vůz s municí tažený trojkou malých ruských kní. Na jednom z nich zlomené kolo bylo nahrazeno žerdí, přesto uháněl stejně rychle jako ty druhé.

             Most do Vratimova vyhodili Němci 1. května o půl druhé odpoledne. Byl v půli zlomen, přejít se však po něm dalo. 21 letý Jarda Vavruška se svým otcem převáděli přes něj první sovětské rozvědčíky. Protože se však od Vratimova ozývala střelba, zajel Jarda na kole pro posilu. Zůstal po boku sovětských vojáků až do večera, v noci ho přinesli s ránou v srdci.

            Při tomto boji padl také devatenáctiletý Miroslav Gajdošek, Jaroslav Fajfka byl těžce raněn. Jarda Vavruška byl od března 1944 členem odbojové skupiny Záře, spolu s jinými šesti chlapci, Láďou Čermákem, Adolfem Neuwirtem, Emilem Mutinou, Antonínem Mynářem, Vlastimilem Gromnicou a Vojtěchem Slavíkem. Většinou jim bylo kolem 20 let. Pokusili se také zachránit most před vyhozením, ale nepodařilo se jim to. Když pak obec osvobodila Sovětská armáda, přidali se k ní. Všichni se vrátili, jen Láďa Čermák ne, nevěděli o něm nic ani jeho kamarádi, neboť při jednom z útoku se od nich nějak odpojil. Velké bylo zoufalství jeho matky, která ho mnoho a mnoho dní urputně hledala, vyptávala se po něm, až ho konečně našla. Padl a byl pohřben ve Fryčovicích.

            Tak tito mladí lidé zaplatili krví naši svobodu, kromě těch patnácti ovšem, kteří zůstali v koncentračních táborech nebo zahynuli při pracovním nasazení v „říši“, kromě čtyřech dalších občanů ze Závodí, kteří rovněž zahynuli v průběhu bojů, a samozřejmě kromě hrdinných rudoarmějců, jichž padlo v naší obci osmnáct.

                                                                                              Bohuslav Olšanský

Zveřejněno v publikaci Osvobození Ostravy z r. 1965.