Kdo byl Vilém Závada - 3. pokračování

 

Jak napsal PhDr. Fučík: „Při svém hrdlování s Jehovou Job výbojně říká:“Nebudu tedy krotit svá ústa/mluvím v úzkosti svého ducha/, stěžuji si v hořkosti duše…“. Tyto výkřiky jako by přímo navodily verše Závadovy: „V životě jsem se hájit neuměl/Až dneska bych se bránit chtěl/Jako krev se ve mne slova cedí/A nedostávám na ně odpovědi“. Takto začínají Závadovy samomluvy ve sbírce Na prahu, samomluvy přecházející rychle do výzev a vzdorů, k nimž překlad Joba, který také proklínal den narození svého, ale život si nevzal ani nezoufal, byl u Závady dobře voleným předznamenáním, nápovědou i protestem proti nespravedlnosti osudu a zároveň nadějným návodem k útěše vlastního srdce. Dosavadní vzpoury v soukromí se v zrcadle těchto veršů psaných takřka současně s překladem Joba zdají nevinnou zábavou…

Jak bolavý zub mě trápí ten prázdný život

Sám nad sebou pláči když zabíjím svůj čas

Přitáhl jsem opasek a v lampě stáhl knot

Však nikdy neprodal své prvorozenství

Když mi chtěli vypumpovat duši a naplnit žaludek

Měl jsem odvahu neveřejně trpět bolest zimu hlad

…

Třesou se mnou s jako nedozrálým stromkem

Do hlavy mi vtloukají svou víru

Chtějí na mě, abych viděl jejich očima

A říkal, co si sami přejí slyšet

A zpívat podle jejich not

…

Už se neženu jak střela po své dráze

Ale sám jsem honěn a štván jako polní zvěř

A nad sebou vždy cítím jedno přimhouřené oko střelce.

V těchto úryvcích je jako v pohádkovém oříšku skryt celý Závada posledního a velkého období, nejenom jeho úzkosti a žaly, ale i jeho bojové výzvy – celá pravda jednoho jedinečného lidského a básnického údělu…je to stesk nad zkřiveným, ve dví roztrženým životem, ale zároveň hrozba, že skrz něj vyplyne na povrch i část pravdy celého společenství. Sbírka Na prahu je moderní Job“. (B. Fučík: Čtrnáctero zastavení. Praha, Melantrich, 1992).

V dalších verších uvádí Závada své osobní prožitky:

Otlačen a otlučen, pomačkán a ušpiněn, Napolo v dřímotách a napůl probuzen, Až na smrt unaven a dávno přežitý zvedám se z mrákoty, rozmílán v žernovu svítajícího dne, který mě rozdrtí.

Slepě a po pudu se dotýkám svých ran, všech operačních švů, jizev a zlomenin, políčků hanby, krvavých spálenin, sekerou přeťatých, z kůže sedřených kořenů, až ve tmě hmatám obnažený lem duše.

Ale to již se nejedná jen o jeden lidský soukromý osud, ale o poměrech v celé naší společnosti po stránce politické i obecné:

Nemáš strach z toho, co jim nahání bázeň                                                                                                           

 Děsíš se, však toho z čeho nemají strach                                                                                                             

S erární lhostejností přijmou každý osud                                                                                                                 

Nikdo se ničím netrápí a nenamáhá                                                                                                                             

Nikdo si ničím neláme hlavu                                                                                                                           

 Nikomu na ničem nezáleží.

 

 

Na konci dochází ke smíření s celým životem:

Tak stojím na prahu, neboť jsem po večeři, tak stojím na prahu, neboť jsem na konci, tak stojím na konci, tak stojím na prahu velké noci, ve které se blýská, a nebe se chvěje mrazením světla.

 

/To bylo další pokračování vzpomínek paní Heleny Směřičkové na Viléma Závadu/.