Kdo byl Vilém Závada - dokončení vzpomínek

Kdosi řekl o Závadovi, že byl tolstojovský typ člověka, neodpírání zlému. Jeho osobní profil proto vydržel nápory veřejného postavení, které mu bylo souzeno. Myslím, že měl v sobě zakódované biblické rčení Hrejsovy rodiny: „Kdo do tebe kamenem, ty do něho chlebem“. Toto vrcholné dílo básníka žádný z literárních kritiků nehodnotil. Snad rozpačitě tušili, že je to vzpoura proti oficiální ideologii. Deset let je zapomínali znovu vydat. Stalo se tak až v r. 1982. Závada napsal jedinou prozaickou knihu, a to Krajina a lidé mého srdce. Vzpomínky (1975).

Poslední básnickou sbírkou je Živote díky (1978) s dedikací Své ženě. Poslední báseň má i její název Živote díky a poslední sloka mi zní jako Závadův epitaf:

Ale já nezůstával ležet poražen                                                                                                                                                     

a vždycky se zas zvedl vzhůru                                                                                                                                             

jak strom po bouři osvěžen                                                                                                                                      

Nač litoval bych podlitin a ran?                                                                                                                                   

 Miloval jsem a byl jsem milován.

Na jaře roku 1982 mu zemřela jeho milovaná žena Jaroslava. Kremace byla církevním evangelickým obřadem s modlitbami. Nikdo z oficiální veřejnosti se nedostavil, aby vyslovil kondolenci národnímu umělci.

I když Závada psal verše o smrti a byl s ní vyrovnán, nevydržel dlouho svůj stesk. Ještě před jeho skonem mu volala redaktorka nějaké publikace a žádala jej o urychlené dopsání příspěvku. Odmítl jednou, po druhé ji upozornil na svou nemoc. Po třetí urgenci odpoví: „Vždyť Vám říkám, že umírám, modlete se za mne“.

Zemřel 3. listopadu 1982. V Domě umělců bylo slavnostní rozloučení strany a vlády. Vlastní pohřeb v krematoriu byl pouze rodinný, bez projevů rozloučení a motlitby. To se prostě nesmělo. A tak přítomní tiše naslouchali půl hodiny tónům hudby.

Nejsem odborník, abych si troufala hodnotit a kritizovat umělce. Samostatnou kapitolou by byla rovněž tvorba překladatelská a studie o básnících. Tento příspěvek je pouze mé osobní vyznání velkému básníku a dobrému člověku. A po každém dobrém člověku zůstanou na světě jen dobré skutky.

Dne 18. 6. 2002. Helena Směřičková.