Vilém Závada: Ostrava mého mládí – 6. pokračování

V oblasti osvěty a kultury působili s Martínkem i jiní jeho kolegové z gymnázia, profesor Rudolf Tlapák, jehož profesí byla latina a řečtina. Byl to muž velmi osvícený, přímý a čestný. O tomto jeho působení svědčí nad jiné výmluvně to, že byl za okupace zatčen a už se domů živý nevrátil. Na jeho místo pak nastoupila jeho dcera, která na ostravském gymnáziu působila rovněž jako profesorka. Také profesor dr. František Král byl latinář a češtinář, ale mimo školu se uplatnil více jako polštinář a anglista. Ani profesor Tlapák ani profesor Král nás nikdy neučili, a tak o jejich veřejné činnosti nemohu nic říci, poněvadž jsem roku 1923 odešel po maturitě do Prahy. Chtěl bych se však alespoň krátce zmínit o profesoru Kazimíru Piterkovi, který pro vážnou nemoc veřejně nevystupoval, ale všem se nám navždy zapsal do srdcí svou noblesou a ušlechtilostí. Byl to profesor, který nikdy nelpěl na pouhém slovíčkaření a na gramatice, ale snažil se svým žákům osvětlit ducha antické literatury a kultury a získal pro ni i ty, kterým byla tato oblast vzdálena a kteří si přesto dodnes zapamatovali alespoň několik veršů z Homéra nebo z Vergilia. Dirigentem tak výborného pedagogického sboru byl tehdy ředitel František Šťastný, který sám měl na gymnáziu pět synů, který rozuměl mládí a chápal problému a touhy svých profesorů. Neomezoval jejich mimoškolní činnost a přál jim, aby se mohli všestranněji rozvíjet.  Zajímavou osobností našeho gymnázia byl i tělocvikář profesor Mojžíš, který přišel do Ostravy z Vladivostoku, kde mimo jiné vyučoval tělocviku i  pozdějšího  klasika sovětské literatury Alexandra Fadějeva, který při každé pozdější návštěvě Československa navštívil v Ostravě svého bývalého profesora Mojžíše a vždy na něj srdečně a s láskou vzpomínal.

                Postupem do vyšších tříd se rozšiřovaly a prohlubovaly i naše zájmy. Jedni se počali učit různým cizím jazykům, jiní se už soustřeďovali k budoucím vědním oborům, další hráli kopanou nebo se počali systematicky věnovat hře šachové a jiní ve volných chvílích začali už trochu vydělávat. Já sám jsem se zvláštní oblibou věnoval čtení. Nejdříve ze všeho jsem četl klukovskou literaturu dobrodružnou, mayovky, vernerovky, cliftonky, ale i různou literaturu kolportážní. Půjčoval jsem si knížky od svých nejbližších kamarádů. Jeden mi půjčoval i spisy Flammarionovy, jiný zas v polokožených vazbách spisy Julia Zeyera. Četl jsem i kalendáře, romány vystřihované z novin, zamilované romány pro ženy a sem tam i nějaké to zapovězené ovoce. Časem se můj vkus začal tříbit i tím, co jsme probírali ve škole: Boženu Němcovou, K. H. Máchu, Jana Nerudu a Vítězslava Hálka, Aloise Šmilovského, Karolinu Světlou, Jiráska, Třebízského a jiné. Četl jsem i knihy, kterým jsem tehdy ještě nemohl rozumět, jako např. Nietzovou knihu Tak pravil Zarathusta, nebo Bergsonův Vývoj tvořivý apod. Do oktávy jsem přečetl téměř všechny romány ruských realistů, jak je vydával nakladatel Jan Otto ve své ruské knihovně: Turgeněva, Tolstého, řadu knih Dostojevského, Gončarova, Pozemského, ale i Puškina a Lermontova. Od šesté třídy jsem se začal víc nořit i do poezie Kollára, Čelakovského a zejména do K. H. Máchy, z jehož Máje jsem se naučil celému druhému zpěvu nazpaměť. Začal jsem si kupovat dějiny literatur různých národů, jak je vydával nakladatel Laichner v Praze.

                Od sexty jsem věnoval stále větší pozornost i literatuře současné: básním i románům Fráni Šrámka, knihám Majerové a Olbrachta, ale i Vojtěcha Mixy, který svou knihou Medvědi a tanečnice vzbudil tehdy pozornost. Vedle češtináře Vojtěcha Martínka působili na našem gymnáziu také profesoři jiných oborů, kteří se živě zajímali o současnou českou literaturu, jako prof. Alois Laník, který nás, mladé zájemce zasvěcoval do moderní současné poezie S. K. Neumanna, J. Wolkra, A. M. Píši, J. Seiferta. Chodil jsem do ostravské veřejné knihovny a tam začal číst i literární časopisy, jako Neumannův Červen, Šaldův Kmen a jiné. Do maturity jsem přečetl takové množství knih, jaké snad už potom nikdy v životě. Začal jsem psát první verše o přírodě i o svém rodném městě. Velice mě vzrušily básně Petra Bezruče, které neznámý mě tehdy recitátor přednášel v naší obci.

                Pilná a poměrně soustavná četba mě zvolna dovedla i na mou budoucí životní dráhu. Nepomyslil jsem ani ve snu, že někdy budu spisovatelem, ale spíš na to, že jako Vojtěch Martínek se stanu středoškolským profesorem. Rána, způsobená otcovou smrtí se poměrně záhy zahojila, zvlášť když jsme se chodili s chlapci koupat, lovit ryby, chodili na houby. A zahojila se i proto, že jsem musel myslet na to, jak budeme žít dál a jak si  vydělávat nějakou tu korunu pro sebe, ale i po maminku. A tak jsem od hlubokého smutku přecházel k chlapeckému veselí a radosti ze života. Chodili jsme ve své rodné obci, ale i v obcích sousedních na hasičská nebo na sokolská cvičení, na poutě, na taneční zábavy, i když jsem se nikdy pořádně tančit nenaučil.

                /pokračování/