Vilém Závada: Ostrava mého mládí - 7. pokračování

                Vzpomínka na otce tkvěla však ve mně velmi hluboko. Často se mi ve snu zdávalo, že se otec vrátil z vojny domů, že klepe na okno nebo na dvéře, a když jsem mu chtěl otevřít, zalilo mě vždy velké štěstí. Ten sen ke mně přicházel dosti často, že jsem mu po jisté době začal nedůvěřovat, nebo jsem se začal bát, aby se tak brzy nerozplynul, a pak jsem si hned na počátku uvědomil, že je to pouhý sen. Přicházel však ke mně dlouho i v dobách mého mužství. Dlouho se mi v životě zdávalo také o tom, nač jsem myslel, co jsem očekával. Později se mi zdávalo i o tom, že jsem napsal novou knížku veršů, která se mi do rána ztratila nebo jsem na ni při svítání zapomněl. Také mamince se o tatínkovi často zdávalo, svůj sen však brávala vážněji než já, a na tatínka se hněvala, že ji opustil a zanechal samotnou s třemi malými dětmi a  starostmi o domek a o celé hospodářství. Nebyla ještě tak stará a přes všechny své starosti a námahu byla docela pěkná a občas musela vyslechnout i dotazy a nabídky některých starších nápadníků. Když jí bylo jednou obzvlášť těžko, svěřila se s tím nám, svým dětem a ptala se nás, co má dělat. My jsme jí svatbu bez váhání začali horlivě rozmlouvat. Byli jsme sice chudí, ale mohli jsme si rozhodovat sami, bez vměšování cizích vetřelců. Dobře jsme cítili, že by to byl konec našich plánů na další studium, ale také prohřešek na památce tatínkově, jemuž se nikdo z uchazečů nemohl ani zdaleka rovnat. Slíbili jsme mamince, že jí budeme více pomáhat při její práci. Vázali jsme do povřísel snopky žita a pšenice, stavěli je do panáků, nechali je na poli vyschnout, pak je naložili na žebřiňáky, odvezli je k sedlákovi do stodoly, kde je maminka se svými pomocnicemi vymlátila a my, její dva synové, je uložili do sýpek u nás na půdě. Na podzim jsme též rozhrnovali záhony brambor, vybírali je z půdy a třídili je a v pletených koších odnášeli na vůz a doma uložili do sklepa. Až později jsme si uvědomili, že to byla pomoc jen nepatrná a že maminka nesla i nadále všechnu tíhu života na svých bedrech sama. U maminky jsem se naučil všímat si bolesti zvířat, když stávala osaměle stranou, nebo se k nám lísala s nevědomou prosbou o pomoc. Poznal jsem, jak je člověk spjat s přírodou a příroda s člověkem. Slepice, ale někdy i husy sedávaly na vejcích v kukani zpravidla v naší teplé kuchyni, a poněvadž ta se u nás málokdy zavírala, vyhřívala se v ní občas v koutku kočka i pes, s nimiž jsme se někdy dělili o kousek masa nebo chleba. Někdy však vběhla do kuchyně  kůzlata a rovnou si to namířila ke stolu a sežrala, co na něm našla. Kuchyňka byla malá, stále se v ní topilo pro lidi i pro zvířata, takže i v největší zimě v ní bylo teplo. Den se však skončil, maminka se sestrou šly spát, zůstali jsme jen my dva s bratrem a začali se učit nebo něco číst.

                 Po čase k nám začali chodit dva chlapci se sousedství: starší Václav Pastor a mladší Eduard Golka. Oba už pracovali ve Vítkovicích. Mladší šel po vzoru svého otce jako učeň na šachtu, starší byl zaměstnán v elektrárně. Oba byli nadaní a toužili také studovat na gymnáziu. Povzbuzovali jsme je a slíbili pomoc. Pomohli jsme jim zpočátku s latinou a matematikou, a tak se jim podařilo vystudovat při práci několik tříd gymnázia, až nakonec zanechali práce na šachtě i v elektrárně a poslední tři nebo čtyři třídy vystudovali už normálně. O prázdninách si znovu trochu přivydělali a po maturitě se dali zapsat na Univerzitu Karlovu v Praze. Oba svá studia řádně dokončili, jeden vystudoval práva a stal se soudcem, druhý byl středoškolským profesorem češtiny a latiny. Byl to tehdy čin pionýrský a v naší obci naprosto nezvyklý, když na studium se bez cizí pomoci odvážili dva dělničtí chlapci. V té době vyšel z Hrabové pouze jeden vojenský lékař a jeden kněz, jejichž otcové byli rolníky. Lékař vystudoval na vojenské stipendium, které pak musel odsloužit, a kněz zase v kněžském semináři. Dát syna na vysokou školu nebylo v těch dobách tak jednoduché.

                Při tolika lidech se vzduch v naší malé kuchyňce záhy zadýchal , petrolejová lampa začala čoudit a prskat, bylo třeba otevřít okno a vyvětrat a v zakouřené lampě povytáhnout knot. Při tom nám nejednou zabouchal na okno otec našeho kamaráda, kterého upozorňoval, že už je pozdě a že je nejvyšší čas jít spát. A někdy dával otevřeně najevo svou nelibost nad tím, že jeho syn s námi ponocuje a ráno je nevyspalý. V takových chvílích přicházely na mne chvíle těžké deprese, stavěl jsem se hlavou ke zdi a oddával jsem se svému chlapeckému smutku. Někdy jsme tak sedávali až do půlnoci, ale pak bylo nutno jít spát, neboť ráno jsme museli vstávat ve čtvrť na šest i v pět, abychom nezmeškali vlak.

                Když jsem chodil do šesté gymnazijní třídy, sfáral jsem se svými spolužáky poprvé na šachtu Hermenegildu, která byla později přejmenována na jámu Zárubek, kde otec našeho spolužáka Karla Novotného byl závodním inženýrem. Půjčili nám všem hornické šaty a kahany a v těžní kleci nás svezli dolů do jámy. Prošli jsme několika chodbami, kde jezdily vozíky s uhlím, tažené vozači. Do předku, kde se uhlí rubalo, nás však nepustili, ale i tak jsme poznali, jak je ta havířina těžká. Vyjeli jsme zase ven, v koupelnách se pořádně osprchovali a doma jsme se před maminkou a sourozenci chlubili, co vše jsme viděli.

                /pokračování/